Legenda o Sv. Ulrice

Za dnů Dračích válek, kdy plameny požíraly celý sever a ztemnělé nebe neodráželo tvář Freyovu, žila v klášteře nad strmým průsmykem zbožná sestra Ulrika z řádu Milosrdných.

Ohnivý drak toho roku sestoupil ze Skalistých hor. Na odpor se nepostavil nikdo. Pouze uprostřed sežehlé lučiny klečela Ulrika. Modlila se k Freyovi.

Drak po ní vyšlehl plamen. Oheň byl bílý a strašný. Sestra Ulrika v něm zmizela jako stéblo sena. Z klášterních věží to viděly sestry i bratři řádu flagelantů. 

Pak se ale stalo něco, na co nikdo z přítomných do konce života nezapomněl. Z ohně nevystoupil křik. Nevystoupilo prchání. Vystoupil zlatavý žár a s ním andělský zpěv.

Plamen se roztavil v záři zlaté a tichém světle, jež nemělo jméno v žádném lidském jazyce. Z popela, který zbyl, se zdvihla postava oděná do světla jako do roucha a stoupala vzhůru po obloucích neviditelného schodiště, výš a výš, až zmizela za lomenicí mraků.

Z nebes se snesl blesk. Jedním mocným zášlehem uťal drakovi levé křídlo. Raněný drak neschopný letu řval a běsnil. Bolest ho oslepila a otupila. Zmítal se a když zakopl zlámal vyvrátil řádku stromů. V bolesti prchl do hor lízat si rány. 

Tam, kde stála Ulrika, ležel popel. Sestry ho sbíraly do urny za tichých slz, po malých hrstkách, jako by sbíraly slova modlitby.

Každým rokem, když přichází jarní rovnodennost a den se vyrovná s nocí, prochází Othionem ticho před bouří. Po dlouhých týdnech půstu — kdy se nejedla masa, nezpívaly veselé písně a v domech nesvítila zbytečná světla — přichází den Sv. Ulriky, který lid nazývá Popelečním dnem.

Ještě před svítáním vycházejí z chrámů v Belterenu, Ithienu, Lankerku, venkovských i horských klášterů průvody.

Bratři z řádu Flagelantů kráčejí bosi po kamenech, v hrubých plátěných kutně bez pásků. Na ramenou nesou těžká dřevěná břevna, coby vzpomínka na práh, který nikdo nepřekročil, neb Ulrika šla sama. 

Milosrdné sestry kráčejí v průvodu s urnami z černé hlíny. Každá drží urnu oběma rukama a rozdávají věřícím posvěcené dřevěné amulety ve tvaru urny s vyřezanou Freyovou runou, kterou mohou nosit na krku. 

Kajícníci si sami sypou popel na hlavu z malých váčků, které si přinesli z domova. Starší zvyk říká, že popel má být ze dřeva pokáceného z minulého roku.

V poledne se celé město vydá na pouť. V horských městech je to skutečná stezka, jinde ji nahrazuje obřadní okruh kolem chrámu, tři, sedm nebo dvanáct oběhů, dle místní tradice.

V čele procesí jdou děti, které nesou malovaná dračí vejce, tedy vejce husí či slepičí, pomalovaná vzory z šupin, plamenů a spirál. Tyto kraslice, a tradice jejich malování je stará jako samotná legenda.

Teprve když se procesí vrátí a urna je uložena zpět na oltář, zazní zvon. Jeden velký Freyův úder, jak se říká a s ním skončí půst a zima opustí svět. Začne jaro, obnova a smrt nahrazuje život.

Stoly se pokrývají vším, co bylo po týdny odříkáno. Středem tabule bývá celý pečený skopec nebo husa — maso, které se nesmí jíst po celý půst. Vedle něj stojí džbány prvního jarního piva a misky s vajíčky natvrdo — ne kraslicemi, ale prostými vejci, symbol života, který přežil zimu.

Hostina trvá až do setmění, a pak ještě déle.

Když hvězdy vyjdou, vycházejí věřící znovu tentokrát ne v procesí řádu, ale v tichém rodinném průvodu. Každý nese jednu svíci a jde k okraji města, k poli, k řece, k hraně lesa k místu, kde končí lidský svět a začíná ten druhý.

Svíce se postaí na zem nebo na kameny a nechají se hořet. Říká se, že v tu chvíli vidí ti, kdož jsou spravedliví, siluetu ženy stoupající vzhůru v tichém světle.

„Oheň ji vzal, ale nespálil."